úterý 1. října 2013

Kniha mého srdce

Tuhle jsem seděla doma v pokoji, pršelo, nebylo dohromady co dělat... Pohled mi sklouzl na knihovnu a poměrně logicky jsem začala přemítat, co bych si tak mohla přečíst. Nicméně hlavinka moje koumavá zjevně nechtěla obohacovat slovní zásobu a místo toho začala rozvíjet úvahu, která z těch knih je moje nejoblíbenější. Okamžitě mi začaly naskakovat poměrně sofistikovaně znějící tituly jako 1984, Nesnesitelná lehkost bytí, Pokání, možným aspirantem bylo i právě rozečtené Norské dřevo... V zásadě knihy, které se mi líbily a opravdu bych si je chtěla přečíst znovu (což prostě skutečně nemohu říct o všech titulech, třebaže se mi líbily). Ale konečně bylo vyústění oné úvahy nad slunce jasné. Je to Pýcha a předsudek.


Původně jsem k tomuto závěru došla na základě zcela prostého měřítka - kterou knihu jsem četla nejvíckrát. Ale jako správný rýpal jsem hned obratem sama sobě zatrhla takhle primitivní kritérium. Přeci bych měla být schopná minimálně říct proč jsem ji četla tolikrát kolikrát jsem ji četla (sedmkrát). Co mě k tomu vede? To mě dovedlo k zamyšlení až nebezpečně hlubokému. No jo...co vlastně?
Řekněme si upřímně a na rovinu - fascinující a důmyslně vystavěný příběh to není. Děj je vcelku prostý a starý jak lidstvo samo. On potká ji, ona potká jeho, zamilují se (dvojice jedna), on potká ji, ona potká jeho, nesnesou se, ale ve finále zjistí, že jsou pro sebe stvořeni a zamilují se (dvojice dva) a konečně tu máme samozřejmě zlého jeho, který potká naivní nedospělou ji a lstí ji odláká od rodiny a ona zaslepena láskou udělá co mu na jeho blankytně modrých očích uvidí. To je všem jasný.
Poté, co jsem sama sebe podrobila důkladnému křížovému výslechu, jsem došla k tomuto: to, co mě na té knize fascinuje a neustále mě to nutí se k ní vracet, je atmosféra té doby. Nebo lépe - protokol dvoření té doby. A toto poznání mě okamžitě uvrhlo do temných myšlenek.
V době Jane Austenové mělo všechno svůj řád, existovala přísná společenská hierarchie (kterou samozřejmě nehodlám nějak prosazovat a obhajovat, i když v určitých podobách se s ní setkáváme dodnes) a snad ještě přísnější společenský protokol, který se dodržoval napříč společenskými třídami. A konečně se dostávám k jádru věci, k němuž se takto obšírně dobabrávám. Dvoření/namlouvání/nabalování - říkejte si tomu jak chcete - mělo naprosto jasně daná pravidla. Nebyla absolutně šance, že by si někdo mohl nějaké gesto vykládat klamně jako projev zájmu. V zásadě jediný fyzický kontakt, který spolu v té době muži a ženy (zvláště pak svobodní) měli byl tanec pod přísným dohledem celých rodin, sousedů a kde koho na společenských akcích a proto měl každý jiný "tělesný" projev naprosto jasné poselství - signalizovat protějšku zájem a skrýval příslib možného sňatku. Jen si vemte scénu, kdy pan Darcy pomáhá Elizabeth do kočáru a podá jí ruku, aby nezavrávorala. Z pohledu dnešního člověka absolutně nepodstatný detail, ale v kontextu té doby se muselo jednat o velice výmluvné a zásadní gesto.
A teď si to vemte dnes. Žádná pravidla nejsou. Dokud vám někdo přímo neřekne, že s vámi chce být, nemůžete v podstatě spoléhat absolutně na nic a ve finále budete ještě za hysterku, která si všechno domýšlí a zveličuje. Lidé spolu běžně spí, aniž by to cokoliv znamenalo a dál pak kolem sebe chodí aniž by jim to přišlo divné. V takovém žijeme světě. Ve světě bez pravidel namlouvání. A já si v něm připadám ztracená.

sobota 28. září 2013

Hrajeme si na film

Takže vezmu to krátce. Dnes se u nás natáčelo. Další, v pořadí již sedmá Ráďova groteska. A vzhledem k tomu, že se objevily výhrůžky, že se jedná o grotesku poslední, zjevně se autor rozhodl, že by bylo záhodno zakomponovat do ní krom hlavních hrdinů, Rádi a Berty, i takové, chtělo by se říct best of z komických postaviček, které se objevily v groteskách minulých. Vzhledem k tomu, že máme přísně zakázáno jakkoliv prozrazovat v zásadě cokoliv souvisejícího se zápletkou, nebudu říkat, které postavy to budou.
Co ovšem prozradit mohu je, že natáčení se jako vždy neslo v pohodovém, humorném duchu a v uměleckých kruzích koluje informace, že by se mohlo jednat o vůbec nejlepší grotesku z Ráďovy dílny.
Pokud by někdo snad neviděl předchozí Ráďovy filmařské počiny a zároveň si chtěl tipnout, které zjevy se zjeví i v nejnovější grotesce, kompletní filmografii bratří Blažků si můžete prohlédnout zde :)

Ráďa a lehátko

Ráďovo rande

Jarní Ráďovánky

Ráďa straší na věži

http://www.youtube.com/watch?v=zSeHk-f714I (Ráďovy veselé Vánoce - omlouvám se, nešlo to nahrát)

Ráďa v Praze

úterý 17. září 2013

Kolik váží vaše touha?

Je to zvláštní, ale titulky o hubnutí už nejsou pouze doménou letních a předletních měsíců. Zatímco dřív vyzývaly články k hubnutí "do plavek" a jinak si asi každý mohl vypadat jak chtěl, čím dál častěji jsme směřování k péči o svoje tělesné schránky celoročně. Na jedné straně je to dobře - zdravě jíst a sportovat bychom měli pořád, ne kvůli týdnu válení se u moře. Ale nic se nesmí přehánět.
Ještě zvláštnější ovšem je, že stravování, sport, hubnutí a zdravý životní styl je čím dál častějším tématem hovoru i v situacích, které s tím nikterak nesouvisí.
Nedávno jsem byla s bandou kamarádek v divadle. Po představení jsme zapadly do báru naproti. Po kulturním zážitku by se nabízela intelektuální debata o zhlédnutém představení. Chyba. Po pětiminutovce z povinnosti, kdy jsme zhodnotily, co si o tom myslíme se z ničeho nic začalo rozbírat kam kdo chodí cvičit, co kdo zrovna jí, nejí, kdo má jakej zadek... Skupina pěti inteligentních mladých slečen.
Kuriózní na tom je, že když to tak zhodnotím, tak ani jedna nemáme dohromady co řešit. A přesto jedna je šťastná, když se jí podaří přibrat, jiná přeměňuje sádlo na svalovou hmotu, další má vysněnou váhu a k té jde i přes vlastní mrtvolu ležící ve fitku po tréninku.
Vzpomněla jsem si na představení, které jsme skoro všechny viděly na letošních Colours of Ostrava. Taneční projekt, na který jsme šly (některé) hlavně kvůli živému doprovodu Zrní. Příhodně se jmenovalo Kolik váží vaše touha. A název to byl skutečně trefný. Představení bylo o ženách. "Ženy jsou objekty...jsou to sexuální objekty..." Otázkou je, jestli se na toto prohlášení díváme jako na fakt nebo se tak prostě vnímáme my samy. Kdo nemá ideální míry nemá šanci uspět v práci, ve vztazích a ve společnosti vůbec? Máme zvláštní sklon poměřovat kvalitu vlastního života podle čísel na cedulkách s velikostí na oblečení, podle čísel na krejčovském metru, čísel u nichž se zastaví ručička váhy (pokud nemáte digitálku ovšem) a v nejhorším možném případě přesvědčujeme samy sebe, že když to číslo změníme požadovaným směrem, bude náš život přesně takový, jaký ho chceme.
S přesvědčením, že naše nedokonalé tělo je naším vězením a že je třeba ho změnit je potíž v tom, že skutečným vězením se stává naše vlastní hlava.
A kolik váží vaše touha?

neděle 15. září 2013

Confessions of a Butterfly IV.

Tož tak dneska si to dáme trochu z praxe. Tím myslím jak vypadá ta moje nesnesitelná křehkost bytí (což hlásá nová placka od DebRa, ač bych si ráda připsala kredit za ten geniální slogan).
Někdo na léto mění šatník, obutí a já krom toho měním kůži. Přestože moje forma EB je de facto lokální a nejsilněji se projevuje na dlaních a chodidlech, léto a teplé počasí s sebou nese dost úskalí i mimo tyto oblasti.
Úskalí číslo jedna - voda. Je to přirozené. Dovolená u moře, koupáky...když je prostě vedro, potřebujete se nějak zchladit a koupačka je jedna z nejjasnějších voleb. Jenže. Když jste já a rácháte se ve vodě třeba tu půlhodinku a pak, protože už je vám zima, se začnete zuřivě utírat ručníkem... Zkrátka a dobře sem tam se mi přihodí taková nemilá ošklivá věc a vezmu tím ručníkem i vrstvu kůže. Ono by to nebylo až tak hrozné, ale v kontextu letního počasí je to vcelku nepříjemné. Poškozená kůže se musí neustále promazávat (což v tom vedru a potu je opravdu chuť), chránit před sluncem, protože jinak se neomylně objeví skutečně nevzhledné pigmentace, které drží několik měsíců.
Úskalí číslo dva - sporty. Ano, dokonce i já se sluníčkem a hezkým počasím vylézám ze své nory a věnuji se pohybu na čerstvém vzduchu. V poslední době u mě vede běhání. Ale. Nebudu vám lhát, při běhu byste mě vidět nechtěli, neboť, věřte nevěřte, při něm nevypadám tak půvabně, téměř dokonale jako obvykle (za touto větou očekávám salvy smíchu) - prostě se můj obličej promění v upocené supící rajče. A tím celá má soukromá tragédie nekončí, neb pravidelně zapomínám (už na to mám taky věk), že když se namočím, jsem prostě křehká (křehčí než obvykle) a nenapadne mě nic chytřejšího, než se na obličeji drbat nebo si ho pro větší zábavu otírat trikem nebo ručníkem. A nutno dodat, že výsledek bývá velmi efektní. Kdybych aspoň vypadala, že se cudně červenám. Jednoduše bych to přirovnala k tomu rajčeti - když ho spaříte a oloupete. Jak vidíte, já se při sportu neflákám a doslova se sedřu z kůže, když na to přijde.
Úskalí číslo tři - boty. Jeden by řekl, že léto bude vlastně ideální, protože můžu chodit v sandálkách a nemusím nosit uzavřené boty. Chyba. Paradoxně letní obuv je daleko problematičtější. Já tedy skutečně nechápu, kdo vymyslel, že každá letní bota se musí skládat z bambilionu různých pásečků. Možná to vypadá hezky, ale to já nikdy nezjistím, protože čím víc pásků, tím víc je nepřátel, kteří jen čekají, aby mi odřely nožku. Znáte ten protivný pálivý pocit, když nosíte žabky a rozedřou vám kůži mezi prsty? Tak si představte, že toto vám udělá dřív nebo později úplně každý pásek na jakémkoli místě.
A teď maličká kuriozitka, co se mi nedávno stala. Dámy se určitě chytnou. Jedná se o slupovací pleťovou masku. Kdo neví, jednoduše onu masku nanesete na obličej, necháte zaschnout a pak ji sloupnete (což má nějak čistit a odstraňovat odumřelé buňky a nevím co ještě.) Samo o sobě to vypadá dost hrůzostrašně, skoro jako byste si slupovali obličej. No a teď si vemte, že jsem se rozhodla, že si udělám příjemný zkrášlovací večer. Jedna maska, opláchnout, druhá, opláchnout, třetí, sloupnout... Koho by napadlo, že můj obličej za ta dvě opláchnutí stihne nacucnout tolik vody, že se projeví výše popsaná křehkost??? Zkrátka a dobře, ono nejen, že to vypadá, že si slupujete obličej, ale já to dotáhla na úplně jinou úroveň. Sloupla jsem si obličej.

Takže kdyby někdo věděl o natáčení nějakého hororu a tvůrci chtěli dělat scénu s absencí kůže, hlásím se!

pátek 13. září 2013

Ta s těma sušenkama

Čtvrteční večer byl ve znamení jídla. Znáte to. K narozeninám jsem dostala novou kuchařku, což nevyhnutelně vedlo k řadě večerů strávených listováním v ní a to zase způsobilo nutkání okamžitě začít zkoušet jeden recepis za druhým. A ano, je to záliba jakou byste očekávali spíš od své babičky než od jednadvacetileté studentky.
Má to ale háček - kde sebrat příležitost, která by ospravedlnila nezřízenou žranici? Přece nebudu debužírovat sama... S organizační schopností sobě vlastní jsem proto svolala své drahé přítelkyně na dámský večírek ve znamení vítání a loučení. Téra s Bárou se vrátily z Anglie a Anička tam brzy odfrčí. A jak jinak se obrnit proti emocionálnímu náporu než spoustou jídla? Jsem to ale filuta ;)
Zpětně to hodnotím tak, že sebevědomí mi zcela zjevně nechybí, neb jsem sestavila velmi ambiciózní menu. A to ještě takové, že z plánovaných pěti jídel jsem v minulosti připravovala pouze jeden, a sice guacamole, což si přiznejme není žádná atomová věda. Po dvou dnech běhání po obchodech a shánění z mého pohledu značně exotických surovin jsem se ve středu večer odvážně postavila ke sporáku. Mé kulinářské řádění pokračovalo ještě další den odpoledne za asistence Báry a konečné menu večera vypadalo následovně:

    • guacamole a cibulový dip podávané s krekry
    • Lotrinský quiche se slaninou a chřestem
    • tortilové balíčky s baby špenátem, ricottou a parmezánem
    • cheesecake
    • doplněno domácí levandulovou limonádou

Nebudu vám lhát, že se vše obešlo bez komplikací. Řekla bych, že nikdo nikdy nespočítá kolikrát jsem u vaření vykřikla větu "Já su kráva!" když jsem se překoukla s receptu :D Nicméně zábava nám nestagnovala, děvčata se minimálně statečně tvářila, že jim chutná a poslušně do sebe tlačila další a další předkládané jídlo.
Když jsem později v noci psala Báře, že si u mě nechala tašku, hlásila mi "...a říkala jsem Johnymu, že jsme byly u tebe a on 'Jo! To je ta s těma sušenkama!'" Johnyho jsem viděla jednou v životě. Před půl rokem na house warming party u kamarádů. Na kterou jsem jako proviant přinesla domácí sušenky. Odteď je Ta s těma sušenkama mé indiánské jméno, protože si mě tak zjevně už lidé pamatují :D

úterý 13. srpna 2013

Prázdninové ohlédnutí - červenec

Neb jsem letos v létě v jednom kole, nelze říct, že by se to novými příspěvky hemžilo. A ne že by všichni měli čas nebo chuť to číst. Prostě jedno s druhým a vůůůůbec se nevymlouvám.
Ale. Vzhledem ke své vzácné schopnosti pamatovat si kdejakou blbovinu, která se ovšem záhadně přestává projevovat o zkouškovém, sbírám a absorbuju zážitky a vzpomínky a teď - wait for it - se s vámi o ně podělím a třeba se vám dostane inspirace kam vyrazit příští léto.
Přeskočím válecí dovču s tetičkou - to si určitě každý dokáže představit. Čímž se s elegancí sobě vlastní dostávám k první skupinové akci.

Colours of Ostrava - byla jsem poprvé, takže pro někoho budu akorát papouškovat už mnohokrát vyřčené dojmy. Nicméně mé nadšení nezná mezí ještě teď. Jednak - areál. Tahle akce je krásným příkladem, že zrezivělé továrny nemusí nutně chátrat nebo se bourat. Geniální využití všech dostupných prostorů, takže se návštěvníci nemusí celé odpoledne vařit na přímém slunci, skvěle vyřešené celkové zázemí... to bych tu mohla řešit dlouho. Programu asi taky nemám co vytknout. Jedná se o festival skutečně multižánrový, když není nálada na koncert, můžete zajít na film nebo divadlo, objevila jsem mnoho překvapivých spojení zdánlivě nesourodých hudebních stylů (swing hip hop??? geniální!) a primárně kolik nových interpretů jsem si naposlouchala! Namátkou: Woodkid, Devendra Banhart, The Spankers.... A přirozeně fenomenální zážitek při vystoupení Jamieho Culluma.

Pár dní po příjezdu z Ostravy jsme se sestrou sbalily bágle a opět jsme vystřelily z domova směr UH.

Letní filmová škola Uherské Hradiště - je mi jasné, že za tohle mě mnozí budou chtít ukamenovat, ale stojím si za tím, že filmovka je lepší než MFF ve Varech. Naprosto pohodová atmosféra, nikde nemusíte hodiny čekat, riziko, že se na vytoužený film nedostanete je v porovnání s Vary minimální... My jsme to letos pojaly poněkud edukativním způsobem, takže jsme zavítaly na nějaký ten dokument (Šmejdi, Hledá se prezident), viděly jsme několik filmů mapující dějiny našeho národa (Hořící keř, 3 díly z nového cyklu ČT České století - doporučuji) a taky jsme si doplnily vzdělání v oblasti kinematografie ze zlaté éry Hollywoodu (původní verze King Konga, Frankensteina, Swing time v letním kině...) a samozřejmě nějakou tu současnou tvorbu (Líbánky, Bez doteku). Taktéž mimořádný zážitek s "týpkama od hamburgrů" se nám vryl do paměti a už také po druhé návštěvě máme oblíbený podnik na polední meníčka :D

Opět o pár dní později jsem sbalila a jela své kolegy právníky podpořit na Jiráskův Hronov. Vedro k padnutí, skvělá společnost a divadlo. A jakožto naprosto neobjektivní osoba přidávám hodnocení těch povolanějších, jak se to těm našim hercům povedlo :)
http://nadivadlo.blogspot.cz/2013/08/sotkovsky-jiraskuv-hronov-streda-7-8.html
http://www.amaterskascena.cz/cl-fosilni-sloupek-jiraskova-hronova-06-130808103647
http://www.jiraskuvhronov.cz/jh/clanky.php?id=6693
http://www.jiraskuvhronov.cz/jh/clanky.php?id=6691

Všem přeji krásný zbytek léta, ať už ho trávíte kulturním/sportovním/válecím způsobem a možná se příští rok na některé akci potkáme.

sobota 22. června 2013

Summer playlist

Tož tak se nám ty prázdniny nezadržitelně blíží (hurá hurá třikrát sláva) a dokonce i já přecházím z poklidných zádumčivých podzimnozimních melodií do poněkud rozjuchanějšího a optimističtějšího modu. Ano, v podstatě hudbu střídám souběžně s kolekcemi v obchodech - jaro/léto, podzim/zima. A letos začínám jak s letními písničkami tak s letním oblečením o hodně později, protože nezlobte se na mě, ale jen podle kalendáře se orientovat prostě nebudu a když je hnusně, tak je hnusně, říkejte si o jaru co chcete.
Tak jsem si říkala, že v rámci očekávání zaslouženého volna bych se s vámi mohla podělit o některé své momentálně oblíbené a nejčastěji přehrávané písničky, které jsou vyloženě takové těšící.

The La's - There she goes again
Toto je poněkud retro záležitost, nicméně... Pro mě osobně je to o to lepší, že byla tahle písnička v prvním díle mých drahých Gilmorových děvčat a ty mi vždycky zvednou náladu :)


Rachel Platten - Nothing ever happens
Tak tuhle holku jsem objevila na YouTube poměrně náhodnou, prostřednictvím beauty guru Ingrid (najdete ji pod jménem MissGlamorazzi) a tahle písnička mě vysloveně nadchla. Pouštím si ji především ve chvílích, kdy se mi někam nechce jít - motivace dobrá :D


Kina Grannis - In your arms
Tu jsem taky objevila úplně náhodně. Je to milé, nevtíravé a vřele můžu doporučit celé album Stairwells, které najdete normálně na uložto.


Meghan Tonjes - This year
Další hvězda YouTube. Krásný hlas, krásná píseň s optimistickým obsahem, že bude líp. Co už byste chtěli víc?


Imagine Dragons - On top of the world
Oni jsou prostě dobří. A tahle věc mě naprosto spolehlivě roztančí (nebo minimálně rozvlní, pokud zrovna sedím nad učením nebo jsem v dopravě nebo jdu po ulici a tak obecně v situacích, kdy by se mé zběsilé svíjení ne úplně hodilo), takže na léto pro mě osobně docela jasná volba.


Tak vážení, to jsou momentálně moje oblíbené písně. A zajímalo by mě, co momentálně posloucháte vy, případně jak se vám můj výběr líbí - můžeme se inspirovat navzájem!
Všem přeji úspěchy u zkoušek, kdo už má hotovo, ať si pořádně užívá volna a směle vplujme do léta :)

středa 12. června 2013

A další exkluzivní kolekci pro H&M vytvoří...

Přátelé a kamarádi módní nadšenci. Je to tu. Zase. Minimálně mnou dlouho očekávané odhalení, kdo bude další osobností módního návrhářství, která spojí své jméno s řetězcem H&M a dopřeje nám, obyčejným smrtelníkům, užít si luxusní design v cenově dostupné podobě. A tentokrát jsem vážně, ale vážně nadšená, že nebýt totálně vyčerpaná celonočním studiem, skákala bych jako hopík.
Isabel Marant!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Pokud ji neznáte, doplňte si vzdělání. Genialita té ženy asi nezná mezí. Znáte ten pocit, když listujete módním časopisem, prohlížíte si výlohy luxusních butiků nebo sledujete módní blogy a říkáte si: "Jo, to vypadá hezky...ale na sebe bych si to nevzal/a, kam bych v tom chodil/a..." a podobně? Tak přesně toto jsem si při pohledu na její modely nikdy neřekla.
Nejedná se o nenositelné extravagantní kreace, u kterých si nejste jistí, jestli to ten návrhář myslí vážně, jestli modelka neprostrčila hlavu špatnou dírou v oděvu a jestli se náhodou s velkou slávou nevrací kubismus. Naopak jsou to modely na první pohled dělané tak, aby se v nich dalo fungovat celý den, aby neomezovaly v pohybu, nebyly absolutně nekombinovatelné, ale přesto se jedná o kousky s nápadem, ať už je ozvláštněn střih klasického kousku nebo použit potisk, výšivky atd.
Co se týče stylu, charakterizovala bych Isabel jako kombinaci punku, etna a romantiky s puncem klasického francouzského šmrncu a elegance.
A hádejte co. Její kolekce pro H&M bude v prodeji v půlce listopadu! Takže i když prázdniny skončí a opálení vybledne, máme se na co těšit :) Kdo už se taky nemůže dočkat?




P.S. Byla to ona, kdo vymyslel ty momentálně obrovsky populární tenisky se zabudovaným klínkem.

úterý 11. června 2013

Kdyby blbost nadnášela...

Tak znáte to. Den docela na nic, únava, přepracování, zkouška za dveřmi, vědomosti nulové a vůbec... A do toho se všichni blbci světa naprosto nepochybně domluvili, že se s vámi střetnou (no dobře, ne všichni, ale poměrně nezvykle vysoký počet jich prostě byl). Já si jako nechci vysloveně stěžovat - ale když už jsem v tom, tak si postěžuju, že. Tyto případy lidské blbosti/bezohlednosti jsem prosím pěkně nasbírala za pouhou půlhodinu! chůze po centru Prahy.

1. Situace: zúžený chodník v důsledku zahrádky restaurace. Omezení není nikterak strašné. Pokud si ovšem někdo neusmyslí, že přesně střed toho zúženého chodníku je naprosto perfektním místem, kam by si mohl stoupnout během hovoru se svým protějškem, který způsobně stojí na kraji.

2. Situace: opět zúžený chodník, tentokrát kvůli lešení na domě. Jeden by si myslel, že je naprosto automatické, že se zařadíte do pruhu a nebudete v tom metr a půl širokém prostoru pod lešením štrádovat jak se vám zlíbí. Pokud nejste skupinka německých turistů, kteří si prostě chtějí nepřerušeně povídat a to jde pouze tehdy, když půjdou 2-3 vedle sebe.

3. Absolutně mě na celých 10 vteřin rozlítil tento výjev: řidič auta telefonující za jízdy zběsile troubí na chodce, který si dovolil přejít silnici, a to považte, přes přechod.

4. V samoobsluze se zjevně sešli obyvatelé celého jednoho domu. Jednak jsem tam tolik lidí ještě nikdy neviděla, ale hlavně se všichni znali. Bohužel i s prodavačkou. Takže z fronty u pokladny se stal diskusní kroužek, kde si všichni sdělovali co je nového, jak manžel zase něco udělal/neudělal a jak nám ty děti rostou před očima. Nemusím snad dodávat, že rychlost odbavení nakupujících byla opravdu ďábelská.

5. Totální vrchol mě čekal v našem domě. V rámci letní plavkové přípravy jsem šla způsobně po schodech a slyšela jsem, že cca o patro nade mnou se také někdo šourá po schodech. Nic zvláštního, říkáte si. A to vám přijde normální, že jakmile mě ten člověk nade mnou zaregistroval, přibližně ztrojnásobil své tempo, aby akorát zabouchl dveře, když jsem došla do jeho patra? Teď buďme upřímní, já ze svých sousedů taky úplně na větvi nejsem, jeden příklad za všechny - Ing. Mánek. To je totiž prosím pěkně kardinální blb a jsem skálopevně přesvědčena, že tomu člověku dali vysokoškolský titul jen proto, aby se toho hnidopicha zbavili a nemuseli se s ním otravovat (teď se s ním otravujeme my na domovních schůzích). Ale i tak pozdrav myslím ještě nikoho nezabil.

Takže, jak všichni víme, nejhorší je srážka s blbcem, ale i tu je nutné přežít.

středa 29. května 2013

5 důvodů proč milovat Gatsbyho

Takže. V sobotu jsem byla se svou drahou kamarádkou Pavčou v kině a volba padla na Velkého Gatsbyho. Podívaná to byla podle očekávání velkolepá a pokud jste to ještě neviděli, tady máte pár důvodů, proč byste měli.

1. All that jazz - Soundtrack ke Gatsbymu se stal velkým hitem a má to své opodstatnění. Pokud jste ho neslyšeli a očekáváte spoustu jazzu a swingu typického pro 20. léta, máte pravdu jen napůl. V zásadě lze písně použité ve filmu rozdělit do 3 skupin - 1. notoricky známé popové šlágry převedené právě do jazzových aranží (za všechny zmíním Crazy in love od Beyoncé), 2. naopak klasické dobové písně naopak zremixované do moderní podoby (Let's misbehave) a výčet uzavírají originální skladby pro film, které tklivými melodiemi podkreslují zásadní scény (momentálně ohromně populární Young and beautiful od Lany del Rey). Když vezmu v úvahu, jak pečlivě byl celý film laděn "dobově", byl výběr hudby dost překvapivý - a pro mě velmi osvěžující. Ač ten styl hudby, který neodmyslitelně k tomuto období patří, mám opravdu ráda a s chutí si něco pustím, přeměna pompézních večírků v Gatsbyho domě v technopárty byla prostě geniální.

2. Devil wears Prada - Kostýmy. Co k nim dodat. Jsou prostě filmy, které mě nutí velmi kriticky přehodnotit celý svůj šatník a dojít k neomylnému závěru, že je to hrůza a narodila jsem se do špatné doby. Ano, tento je jeden z nich. Kostýmy k filmu navrhovala Miuccia Prada a byla to prostě pohádka. Opět, i šaty ve stylu 20. let jsou mojí velkou slabostí (ne, že bych nějaké měla), ale garderoba všech postav byla prostě dotažená k dokonalosti.

3. Diamonds are a girl's best friend - To ví přece každý. A to, co se objevilo ve Velkém Gatsbym.... Tiffany & Co. se v dalším filmu předvedl (a nejen výlohu jako u Audrey) a ověsil herečky těmi nejdokonalejšími kameny. Nebudu lhát, i slzička mi ukápla, když Daisy v první své scéně vystrčila ručku s tím obrovským šutrem na prsteníčku. Pánové to možná neocení... Ale aspoň inspirace rozhodně vynikající.

4. Božský Leo - Tak podívejte. Nejsem kdovíjaká fanynka Titanicu. Leonarda jsem dlouhá léta brala jako docela odpad Hollywoodu (aniž bych s ním viděla něco jiného než ten Titanic), ovšem v posledních letech jsem byla nucena přiznat, že hrát jako umí. Nicméně to, co předvedl v Gatsbym... Asi nebudu zabíhat do detailů, ale na rovinu, podívat se na mě, jak se díval Gatsby na Daisy, padnu mu k nohám a už se mě nezbaví. Navíc - jeho ztvárnění toho zoufalství a šíleného přesvědčení, že to všechno dopadne dobře... Já mu na to tedy rozhodně skočila.

5. Žirafa - Tak tohle opravdu čistě moje osobní záležitost, ale co bych se nepodělila. Až to totiž uvidíte, vzpomenete si na mě. A důvodem proč si na mě vzpomenete bude Jordan Baker - přítelkyně Daisy. Já si totiž tu herečku vygooglila a zjistila jsem, že je vysoká jako já. A v některých scénách je prostě bolestně zjevné, že je jednoduše přerostlá (jako já). Když například šla zavěšená do Nicka Carrawaye a byla o dobrých 15 čísel vyšší, chytla jsem se za hlavu, zatímco Pája se vedle mě řezala smíchy a strkala do mě.

Takže tolik k mým kulturním postřehům, vy neváhejte, odhoďte knihy a udělejte si odpočinkový večer v kině.

pondělí 20. května 2013

Co by tomu řekl Freud

V poslední době se mi zdávají hodně zvláštní sny. Možná se mi zdají vždycky, ale teď si je i pamatuju, a nestačím se divit. A vážně si říkám, co by vylezlo z rozboru mých snů.

Bezkonkurenčně na první příčce divných snů je ten z minulého týdne. To se mi totiž zdálo, že mě - ano, dámy a pánové - pokousal obří scarabeus. Velký jako kočka. Prostě ke mně přišel obrovský brouk a rafl mě. A nikdo mi to nevěřil! Navíc bez jakékoli logické návaznosti jsem tu samou noc byla svědkem nezvyklé návštěvy u rodičů mé kamarádky - přišel k nim 4tet a Pražský výběr.

Další absolutně nepochopitelný sen následoval tento víkend, kdy ovšem naprosto vím, kde se vůbec námět vzal. Sledovala jsem na internetu video modelky Karlie Kloss, ve kterém vyráběla své momentálně ohromně populární sušenky. Přesně toto video se mi promítalo ve spánku, ovšem s tím, že Karlie zapomněla přisypat do těsta některé přísady a to pak nedrželo pohromadě a před těmi kamerami to byl strašný trapas a ona se tam rozplakala a nadávala si, jaká je strašná kráva.

A nejsem jediná! Minulý týden na józe jsme o tom diskutovaly v našem ženském kruhu. Moje matka měla sen, že se jí narodila třetí dcera, kterou chtěla taktéž pojmenovat Tereza, pochopitelně jí to nechtěli dovolit a ona se tomu strašně divila. To si myslím, že je jasný, prostě mě chce nahradit.
Ovšem naprosto dokonalá bizarnost se zdála naší cvičitelce Heleně. Té se totiž zdálo, že před ní stál otřesný nahý chlap, který soukal své chlupaté nohy do dámských punčocháčů a na ty si pak natáhl kalhoty od pyžama. Navíc v tom snu věděla, že to je její partner a s opravdu nelíčeným odporem nám líčila ten výjev chlapského zadku v punčocháčích.

S upřímným údivem nad naším podvědomím jsme si povzdychly, že už jsme asi vážně pošahaný a šly jsme se zavěsit hlavou dolů.

Tak komu se taky zdálo v poslední době něco divného?

čtvrtek 16. května 2013

Confessions of a Butterfly III. + Tma jako v pytli

Takže. Dnes trochu jinak - jaké jsou možné přístupy k životu s handicapem. Tohle jsem si nemohla odpustit, protože se to v posledních dnech přímo vnucovalo.

Prvotní impuls mi dala má drahá matka, která na společném obědě vyprávěla nejnovější zážitky s naším dědečkem. Ten byl minulý rok v zimě na operaci kolene, nicméně všichni lékaři jsou podle něj idioti, kteří netuší, co mluví, protože 3 dny po operaci se nechal na revers propustit z nemocnice a následně sanitkou dopravit z Prahy domů do Třebíče, protože když mu doktor řekl, že si tam bude muset poležet tak dva týdny a pak rovnou přejde na rehabilitační středisko, tak je to totální blázen. Na rehabilitaci, kterou měl zajištěnou, měl taktéž setrvat dva týdny, aby mu řekli co a jak. Odtud prchl po jednom dni, protože ty cviky se stejně budou opakovat, on je po tom jednom dni zná a může s ním cvičit babička. Od té doby cvičí dědeček s celou rodinou. Noha se přirozeně nezhojila úplně jak měla, doteď ho bolí a podstoupit operaci druhého kolene, které je taktéž špatné, odmítá.
Aby si to ještě vylepšil, odmítal celé měsíce odjet do lázní, i když mu to lékaři silně doporučovali. Teď, poté, co do něj celá rodina půl roku hučela, ať tam proboha jede, mu lázně zamítli a on je najednou strašně uražený, že do těch lázní nepojede, i když tam vůbec nechtěl.
Závěrem této taškařice všechny jeho děti vymýšlely, jak uspořádat oslavu jeho blížících se sedmdesátých narozenin. Děda vehementně veškeré oslavy odmítá a naposledy to odůvodnil skutečně odvážným heslem, že "nemocní mrzáci nemají co slavit".
Když mi máma toto poslední prohlášení tlumočila, udělalo se mi vysloveně špatně. Že náš dědeček naprosto nepokrytě preferuje některá ze svých vnoučat všichni vědí a mávnou nad tím rukou, nicméně že já v jeho očích jsem vlastně dvojitá ostuda, protože nejen, že nestuduju stavařinu, architekturu nebo něco podobného, ale ještě jsem genetický nepodělek a vlastně bych se měla zavřít do sklepa... Obzvláště v kontextu naší rodiny, která různé zdravotní komplikace vysloveně přitahuje, mi přijde jeho výrok jako totální nehoráznost.
Jenže takový je náš děda. Věčně nerudný, za jeho zdravotní problémy můžou všichni kolem jen ne on a kvůli nedoléčenému koleni, za které si svým přístupem může sám, se mračí na celý svět.

Naproti tomu jsem dnes byla v Kavárně potmě na Náměstí Míru. Já tam šla už podruhé a dotáhla jsem tam kamarádku Báru, které tímto děkuji za doprovod. Pro ty, kteří nevědí, o co jde, jedná se o projekt nadace Světluška a účastí na tuto nadaci přispíváte. Velmi zkráceně a komplexně řečeno, jedná se o kavárnu, ve které obsluhují nevidomí lidé a vy si na chvíli vyzkoušíte jejich situaci, protože v kavárně je ABSOLUTNÍ tma a ve finále jste rádi, že se nápojem trefíte do pusy. Je to však skutečně mimořádný a silný zážitek, který bych opravdu každému doporučila. Ale proč o tom píšu.
Ti lidé jsou naplněni neskutečným optimismem. Jsou rádi, že jsou součástí takového projektu, neustále žertovali a sršeli naprosto kouzelným černým humorem. Naprosto bez problémů odpovídali na otázky návštěvníků ohledně svého každodenního života v temnotě, aniž by se utrhovali ve stylu "jánejsemžádnáatrakce". A můj osobní pocit byl ten, že je to vlastně hrozně fajn příklad, protože ano, jsou v životě omezení a musí se vypořádat se spoustou překážek každý den, ale bylo na nich vidět, že ani to není důvod, aby si nemohli užívat života naplno a být šťastní.

Tak a který přístup by se vám líbil víc?

úterý 23. dubna 2013

Kuchyňský psycho-horor

Dnes večer jsem vyrazila za kulturou. Konkrétně do Divadla v Dlouhé na Ibsena. A vzala jsem si za své, že vás o tom zážitku zpravím, kdybyste náhodou zatoužili po divadelním večeru.

Eyolfek v režii Jana Nebeského asi nebude nic moc pro slabé nebo přecitlivělé povahy. Ač se během představení docela i zasmějete, rozhodně se nejedná o komedii. Naopak, jedná se o velmi syrově podaný pohled na vztah manželského páru, který už dávno nepatří k těm šťastným. Syn Eyolfek je mezi partnery tím, co je možná drží pohromadě, ale možná je to práv on, kdo je stále více odcizuje. A když z trojúhelníku zmizí, najednou už nemají na co se vymlouvat. Vztek. Vina. Obviňování. Žal. Touha. Láska. Nenávist. Zmatek. Hledání. To vše se na jevišti vystřídá během téměř dvou emočně vypjatých hodin na jevišti.

Herecké výkony byly dle mého názoru divadelního laika úžasné (ráda o tom zapředu diskusi s dalšími diváky). Ústřední dvojici jsem věřila beze zbytku vše, měla jsem potřebu na ně střídavě křičet, ať se vzpamatují a vzápětí je chlácholit.

Co mě ale zcela uchvátilo, bylo vizuální zpracování. Už tak silné výkony herců byly doprovázeny hrou se světlem, promítáním různých scén a vše podkreslovalo aktuální náladu na scéně, ať už v harmonii nebo v geniálním kontrastu, který dění ještě umocňoval. A skutečně nevím, jestli to byl záměr nebo to má zvrácená mysl zpracovala zrovna takhle, ale skutečnost, že podlaha místnosti, ve které se to vše vlastně odehrávalo, byla nakloněná, na mě působila takovým dojmem, že ještě podtrhává skutečnost, že je to tam se všema nahnutý.

Takže celkově: bylo to psycho, místy horor, bylo to v kuchyni. A hlavně spousta věcí byla ze života. Možná proto to byl takový horor. Každopádně vřele doporučuji :)

neděle 31. března 2013

Confessions of a Butterfly II.

"Vždyť tě to přece skoro neomezuje! Vždycky to popisuješ jako prkotinu a tady to zní děsně vážně." Taková byla jedna z reakcí na minulý článek. Nějakou dobu jsem přemýšlela čím to je, že to někteří lidé vnímali co jsem napsala, jako bych právě oznámila, že mi zbývá měsíc života. Ptala jsem se jedné kamarádky, jestli to tak skutečně vyznělo, protože to skutečně nebyl můj úmysl. Řekla mi, že to bude nejspíš tím, že obecně jsem pozitivní člověk, v dobré náladě, ale ti, kdo mě znají jen v téhle poloze museli být zaskočení, že jsem najednou napsala o vážnějším nebo až "smutném" tématu.

S tou prkotinou se to má tak.

Ona mě omezuje. Nebudu tvrdit, že v takovém rozsahu, v jakém by mohla, protože to by byla sprostá lež. Ale omezuje. Musela jsem se v průběhu života vzdát mnoha aktivit, které jsme si já i moje rodina mysleli, že je budu moct dělat. A hned nebo časem se ukázalo, že nemůžu. Smířila jsem se s tím, ale to neznamená, že mi to nechybí. Proto se těm činnostem vyhýbám, protože je mi dost jasné, že bych ve své nevycválanosti podlehla a pak toho dost možná pár dnů až týdnů litovala. A tím, že se (myslím si, že nenápadně, ale účinně) pokušení vyhýbám, se může zdát, že nejsou, když s nimi nejsem přímo konfrontována.

Další věcí je ta prezentace. Úplně jednoduše řečeno. Ač zní název "nemoc motýlích křídel" poeticky a hezky, nejedná se o téma z nejveselejších. A když už na to přijde řeč, snažím se z toho vytvořit téma aspoň trochu přijatelné. To v praxi znamená, že mě spíš uslyšíte mluvit o různých veselých příhodách, co mi kde kdo řekl, co se mi v souvislosti s "prkotinou" přihodilo, ale už mě zas tak neuslyšíte mluvit o týdnech v nemocnici, problémech s pojišťovnou, o bolesti ani nemluvím.

Je to tak pro všechny příjemnější, ale to neznamená, že tyhle věci neexistují.

pátek 29. března 2013

Všichni jsou vlkodlaci

Lidé jsou hrubci. Vážně nevím čím to je, ale v posledních dnech se to kolem mě konflikty jen hemží. Mě, jakožto obecně poměrně klidnou a nekonfliktní osobu to samozřejmě dráždí.

Nepohoda s kamarádkou. Absolutně katastrofální hodina jógy, kde se známá dohádala s cvičitelkou a na závěr s prásknutím dveřmi od šatny vykřikla, že už ji tam nikdo neuvidí. pročež jsem odcházela všelijaká, jen ne uklidněná a zrelaxovaná. Skutečně hrubé chování mého otce v restauraci (je jedno, že personál byl nevídaně arogantní a naběhl si). Vykradené auto....

Nutí mě to přemýšlet, co se s těmi lidmi děje. A mám 3 závěry.

1. Neděje se dohromady nic, jen jsme já nebo mí známí byli ve špatnou chvíli na špatném místě.
2. Lidé jsou protivní a navzájem na sebe zlí, protože už mají všichni plné zuby vleklé zimy a mají z toho nějaké psychózy.
3. Jsem obklopena lidmi, u kterých se vyskytuje nějaký gen, který se v období kolem úplňku (ten byl včera) aktivuje a projevuje se agresí a slovními útoky - asi nějaká mírná forma vlkodlaků.

Tímto zahajuji hlasování.

úterý 26. března 2013

Confessions of a Butterfly I.


Znáte takovéty "zabijáky konverzace"? Témata nebo věty, které když vytáhnete, působí jako zaklínadlo a všichni přítomní na téměř nekonečný okamžik zmlknou, nevědí jak reagovat a následně buďto bleskově změní téma nebo se toho naopak nesmyslně chytnou a začnou pitvat. Co si budeme vykládat, všichni nějakého takového vrahouna v životě máme. A i když s tím či oním nic nenaděláme a jsme s tím smířeni, zrovna to moc nevytahujeme.

Poměrně spolehlivým zabijákem bývají nemoci. A ne, skutečně nemyslím chřipku a spol. Nemoci a handicapy, které danému člověku ovlivňují život zásadním způsobem a všichni vědí, že to tak bude pořád. Všimli jste si, že ti lidé o svých problémech moc nemluví? Není to stud, že něco takového v životě je. Je to únava a částečně strach z reakcí okolí.

Taky mám takového svého konverzačního zabijáka. Tu větu neříkám často. Protože dobře vím, co bude následovat. Chvíle ticha, šokovaný pohled záhy vystřídaný automatickým soucitem. A následný vodopád z mého pohledu totálně absurdních otázek a prohlášení. "Jak s tím jako funguješ?"; "To musí být těžký..."; "Bolí tě to?" (osobní favorit); "To není možný, vždyť vypadáš normálně" atd. atd.

Rozhodně nemůžu mluvit za všechny. Ale já osobně s tím žiju a funguju úplně normálně. Nebo mi to tak alespoň připadá. Asi to z toho prostého důvodu, že nic jiného neznám. A také vím, že některé věci dělat nemůžu. Z pohledu některých lidí to automaticky znamená, že tím pádem nemůžu žít plnohodnotný život. Otázka do pléna. Kdo a kdy přesně určil jak vypadá ten takzvaně "plný a šťastný" život? Už jen tím, že mám skvělé přátele, mnoho z nich už pěknou řádku let, rodinu, ze které občas šílím, ale vím, že bude vždycky držet pospolu, školu, která mě baví... Popravdě si myslím, že v mnoha ohledech mám lepší život než někteří jiný, kteří jsou schopni pronášet výroky "...ajo, to ty vlastně nemůžeš" ještě s výrazem jako by před nimi stál sirotek kterému ukradli jedinou hračku.

Ale to neznamená, že to nedokáže ranit.

čtvrtek 21. března 2013

"Slečno, tu halenku sundat"

Dnes jsem byla u lékaře. Když pominu skutečnost, že klinika je na konci světa (na Břevnově!) a byla jsem objednaná na desátou!, nebylo by na tom nic hrozného. Lehká nervozita mě však přepadla s telefonátem mého otce, který mi sdělil, že mě tam nebude moct odvézt a objednal mi taxi. Mé protesty, že pojedu tramvají byly utnuty s tím, že už je to prostě zařízené. V centru, kde každý roh obléhá 5 vozů taxi mě čekala vynikající bojovka. Nakonec jsem však zdárně nastoupila do správného vozu a vyrazili jsme.

Důvod, proč jsem tak vehementně odmítala taxík, byl poměrně jednoduchý. Jestliže vezmeme předpoklad, že pražští řidiči jezdí jako šílenci, pak pražští taxikáři tvoří vzácnou skupinu těch, kteří nad těmi šílenci ještě vyčnívají svou šíleností. Střídavě jsem se bála o sebe, o chodce a ostatní řidiče. Ale na druhou stranu jsem si říkala, že stejně jedu k lékaři, takže mě tam kdyžtak poslepují.

Na recepci jsem si chvilku poseděla, prolítla časopis a čekala, až si pro mě přijde sestra mé lékařky. Má nervozita opět vzrostla, když si pro mě přišel sympatický mladý muž. Odvedl mě do ordinace velice sympatické doktorky, té jsem sdělila co, jak a proč, zběžně rodinnou anamnézu a ona mi vysvětlila, že tedy uděláme nějaké odběry, testy asi tak na miliardu věcí atd. Pak mi ovšem s mírnou nervozitou v hlase položila otázku, zda mi nebude vadit, když jí při vyšetřeních bude asistovat bratr Jakub. Ano, hádáte správně, ten mladý muž, co mě vedl z recepce byl přidělený zdravotní bratr, první s jaký jsem se kdy setkala. Čile vypisoval kartu, seznam testů, které mi z krve mají dělat atd. Doktorka zavelela "A ještě uděláme EKG, ať to máme komplet." načež bratr Jakub se na mě obrátil s instrukcí "Takže slečno, tu halenku si sundejte a zůstaňte v prádle." Tak. A ti, kdo teď očekávají další příklad mé neschopnosti držet tlamu....mají bod. Protože má reakce na tento pokyn byla "Ježiš, to už jsem teda dlouho neslyšela."

Doktorka i bratr vypadali, že už ten den budou muset skončit. Jak dalece jsem je svojí nevymáchanou pusou odrovnala nedokážu odhadnout, ale já jsem z kliniky odcházela plna dojmů a nevšedních zážitků. A to nebylo ani 11 dopoledne.

XOXO Bubbly

neděle 17. března 2013

Jarní úklid - část 1.

Před hodinou jsem přijela do Prahy. To je pro mne vždycky šok, protože zatímco doma má drahá matka udržuje domácnost připravenou na přepadové návštěvy, můj byt je prost této připravenosti. Normálně bych to přespříliš nedramatizovala, ovšem i můj stabilně organizovaný chaos přerostl únosnou míru a já si řekla dost! Vzala jsem hadru, saponát a plna elánu jsem se dala do práce, abych ovšem velmi záhy zjistila, že pokud se chci normálně vyspat a nestresovat, bude to muset být na etapy.

Původní velice odvážnou myšlenku zveřejnění fotografií před a po jsem zapudila, neb opravdu nepotřebuju, aby se zhrozil ještě někdo jiný, ale abyste měli alespoň přibližnou představu, vysvětlím, co mě dohnalo k tak zoufalému činu, jako je jarní úklid.

V prvé řadě, po celé předsíni se valí mnoho, ale opravdu mnoho bot. Což je nejmenší zlo, protože ve vedlejším pokoji lze jen tušit gauč, který je pohřben pod kupou sestávající se z: erární peřiny, zimní bundy, kabátu, několika šál, čistého prádla čekajícího na vyžehlení, kabelky... a dál už jsem to raději nezkoumala, podobná situace je i u jídelního stolu, na kterém doteď leží studijní materiály ke zkouškám, tužky, žehlička atd. atd. Nejtragičtější však je kuchyň a koupelna. V kuchyni naprosto nevyhnutelně hora nádobí, zaprášená pracovní deska a mnoho naprosto jasných stop mého kulinářského řádění před víkendem. V koupelně pak na zemi kupa prádla na vyprání, kupička prádla, které jsem tam odhodila před očistou těla, gumičky do vlasů, na umyvadle vykládaná líčidla.......

Jednoduše hrůza.

V první etapě jsem se proto zaměřila na nejpalčivější problémy. Protože jestli něco doopravdy nesnáším, je to neuklizená koupelna a kuchyň. Koupelna mě čeká teď, kuchyň mi zabrala poměrně šokující množství času, ale s výsledkem jsem pro tuto chvíli spokojená. Zároveň peru jako o život, žehlení bude muset proběhnout v nejbližších dnech.

V závěru opravdu doufám, že mě na základě této superakce nebudete považovat za nějakou fajnovku, která nevkročí nikam, kde by se nedalo jíst z podlahy. Protože to skutečně nejsem. Taková je jedna z mých tet a přestože jsem daleka kritizovat výběr mého strýčka, tento její povahový rys celá rodina nesnáší, protože očekávání její návštěvy znamená pro celou rodinu dvoudenní gruntování a naopak návštěva u ní znamená, že si opravdu, ale opravdu přejete levitovat nad dokonale vycíděnou podlahou a jíst - to radši skočit z okna.

No takže jste byli zevrubně a nevyžádaně informováni o výchozí situaci a můžete se aktivně těšit na pokračování :)

XOXO Bubbly

sobota 16. března 2013

Když ostuda, tak pořádná, když vyvádět, tak do rána

Po zimním spánku jsem si řekla, že bych mohla zase něco napsat. Nějakou dobu jsem měla blok, ale tento týden jsem byla účastna akce, o které jsem si řekla, že by byla věčná škoda neporeferovat.

Mí drazí kolegové a kamarádi křtili spolu se svými spolubydlícímí byt a pořádali vysloveně komorní sešlost o asi třiceti lidech. Dohromady nikdo nikoho neznal, ale jak už to tak bývá, družili jsme se zdatně. Původní vysoce sofistikované posezení se však velmi rychle zvrtlo v nezřízený mejdan, dokonce byla i živá hudba v podobě akordeonu (vážně, vysvětlete mi někdo, jak se na ty klapky a čudlíky dá hrát?!) a přidruženého sborového zpěvu, doprovázeného lidovými tanci v předsíni. Když došel repertoár našemu hudebníkovi, ujal se jiný z účastníků role dýdžeje. A nebudu vám lhát, nemít už nějakou hladinu alkoholu, dost bych se bála, že na nás někdo přijde, neb jsme byli všechno jen ne tichá společnost. Ale že už jsem nějakou sklenku měla, bylo mi to šumák.

Také pitivo naši hostitelé ani v nejmenším nepodcenili. Jejich bar nám skýtal jak nápoje nealkoholické (které díky čilé ředící činnosti zúčastněných velmi záhy nebyly nealkoholické), tak širokou nabídku vín, kořalek a dalších lihovin. A s pokročilou hodinou rostla i barmanská tvořivost - v nabídce byl například rum s kolou, rum s kofolou, kofola s kolou nebo rum s rumem...

Aniž bych chtěla zabíhat do detailů, nemohu nezmínit, že se celá akce neobešla bez obětí. Ztráty byly různé, od vylitých nápojů na oblečení, drobné šrámy až po ztracené ponožky. A teď otázka do pléna - vzhledem k náhlému a nepochopitelnému výskytu modřin po celých mých dlouhých nožkách by mě skutečně zajímalo, jestli si někdo z účastníků vybaví, že bych sebou někde řízla :D Důvod mé otázky je zcela prostý, neb já opravdu nevím o žádné události, která by k podlitinám mohla vést a moje drahá matka začala vykřikovat hesla jako "...odborné vyšetření", "krevní obraz" a "porucha srážlivost". Takže pakliže si někdo vzpomene, prosím prosím smutně koukám, dejte vědět, sic se mnou bude zle :D

XOXO Bubbly