Dnes večer jsem vyrazila za kulturou. Konkrétně do Divadla v
Dlouhé na Ibsena. A vzala jsem si za své, že vás o tom zážitku zpravím,
kdybyste náhodou zatoužili po divadelním večeru.
Eyolfek v režii Jana Nebeského asi nebude nic moc pro slabé nebo
přecitlivělé povahy. Ač se během představení docela i zasmějete, rozhodně se
nejedná o komedii. Naopak, jedná se o velmi syrově podaný pohled na vztah
manželského páru, který už dávno nepatří k těm šťastným. Syn Eyolfek je mezi
partnery tím, co je možná drží pohromadě, ale možná je to práv on, kdo je stále
více odcizuje. A když z trojúhelníku zmizí, najednou už nemají na co se
vymlouvat. Vztek. Vina. Obviňování. Žal. Touha. Láska. Nenávist. Zmatek. Hledání.
To vše se na jevišti vystřídá během téměř dvou emočně vypjatých hodin na
jevišti.
Herecké výkony byly dle mého názoru divadelního laika úžasné (ráda
o tom zapředu diskusi s dalšími diváky). Ústřední dvojici jsem věřila beze
zbytku vše, měla jsem potřebu na ně střídavě křičet, ať se vzpamatují a vzápětí
je chlácholit.
Co mě ale zcela uchvátilo, bylo vizuální zpracování. Už tak silné
výkony herců byly doprovázeny hrou se světlem, promítáním různých scén a vše
podkreslovalo aktuální náladu na scéně, ať už v harmonii nebo v geniálním
kontrastu, který dění ještě umocňoval. A skutečně nevím, jestli to byl záměr
nebo to má zvrácená mysl zpracovala zrovna takhle, ale skutečnost, že podlaha
místnosti, ve které se to vše vlastně odehrávalo, byla nakloněná, na mě
působila takovým dojmem, že ještě podtrhává skutečnost, že je to tam se všema
nahnutý.
Takže celkově: bylo to psycho, místy horor, bylo to v kuchyni. A
hlavně spousta věcí byla ze života. Možná proto to byl takový horor. Každopádně
vřele doporučuji :)