úterý 27. listopadu 2012

Plesujme

Minulý týden jsem zahájila plesovou sezónu a to ve velkém stylu - stužkovacím večírkem našeho gymnázia. Co na tom, že z maturantů jsem znala možná tak 3 lidi? Je to přeci příležitost zase se po čase vidět se svými bývalými spolužáky, profesory, zavzpomínat na starý časy a řádit jako zamlada. Jo.
To by bylo všechno pěkné, kdyby tato zábava nebyla spojena s enormním množstvím stresu. Něco jako Vánoce. Všichni se těšíme na dárečky, volno, pohodu a mír, ale ty manévry, než se k tomu dostanete...
Nevím jak ostatní, ale pro mě každý ples představuje onu hrůznou otázku - co na sebe? Oni to totiž páni kluci mají ohromně zjednodušené, víte? Kvádro, košile, kravata, na tom se moc vymyslet a popravdě ani pokazit nedá. A navíc si o nich nikdo nebude šeptat, že tuhle kravatu už přece měl minule (ano pánové, na VÁS se tam vlastně nikdo nedívá, pokud tedy nepřijdete v teniskách a ani to už nikoho nevyvede z míry), takže s nějakou inovací garderoby se zalamovat nemusí. A tady se opět ukazuje, jak to má ženské pokolení těžké.
Kupovat si každý rok nový plesový šatník je hloupost, to se asi shodneme. Zase tahat pátou sezonu ty samé šaty taky nemusí být úplně ta pravá cesta.
Když jsem si promítla svoji výbavu z tanečních a vyselektovala, co jsem ještě ve svém věku ochotna nosit, skončila jsem na cifře 3. Z toho jediné šaty jsou mladší jak 2 roky, naproti tomu jedny jsem si nechávala šít ve čtrnácti.
Proto jsme podnikly krok přímo zoufalý a 3 dny před plesem jsme s kolegyní vyrazily hledat super šaty. Nebudete mi to věřit, ale nikde nic. Takže jsem skončila tak, jak jsem skončit nechtěla - vytáhla jsem už po x-té své malé černé s tím, že klasika je klasika.
K otázce šatů se nám ovšem přidružuje mnoho dalších záludností - jaké boty, co s vlasy a jaký obličej si na večer namalovat. V bláhové víře, že to moji drazí kamarádi ocení, jsem si dala záležet a celá spokojená, jak se mi ta proměna povedla jsem přicupitala na jehlách do kulturáku. Nesměli by to však být ti naši kluci, aby mi to neshodili. Vrcholem všeho bylo, že si všimli, že nejsem nahá, vzápětí mi jeden z umělců rozdrbal vlasy a když jsem je rozpustila, že to zkusím napravit, zahalekal, že takhle je to stejně lepší a ukradl mi sponky.

No....a pak se o něco snažte :D

XOXO Bubbly

Pro tělo i mysl aneb pravda o józe

Takže přátelé a kamarádi, dala jsem se aktivně na jógu. Z původního docela nevinného a hlavně dosti sporadického rádoby cvičení doma jsem si zapsala ve škole tělocvik powerjógu. Tož jsem si říkala, že přeci jen to necvičím poprvé, tak to jakože zvládnu. Ach jak jsem se pletla.
Po prvním tělocviku jsem druhý den myslela, že umřu. Bolel mě celý člověk a objevila jsem existenci svalů, o kterých jsem si do té doby myslela, že jsou jen v učebnicích anatomie, aby bylo s čím buzerovat mediky. Ale týden za týdnem to bylo lepší a lepší.
Z naprosto nepochopitelných důvodů a v podivném hnutí mysli jsem se upsala k další lekci. Moje ctěná matka se rozhodla na část týdne přesouvat do Prahy za rodinkou a v rámci hledání volnočasových aktivit se domluvila s naší známou Blankou, která již cvičí několik let, že bude chodit s ní. A aby tam nebyla jediná začátečnice, povolala mě. Označení "začátečník" se mě pravda dotklo. Ale souhlasila jsem (já bláhová).
S obnovenou suverenitou jsem nakráčela do sálku, že jim teda ukážu, co ve mně je.
Přihopkala naše lektorka Helena. Když pominu, že jsem si první čtvrthodinu myslela, že se úplně zbláznila, protože jsem se přeslechla a myslela, že se představila jako Havana, tak o jejím šílenství jsem přesvědčená doteď a týden co týden mě v tom utvrzuje. Jak asi všem mohlo dojít, moje sebevědomí nebylo na místě. Ukrutná bolest, která následovala po první lekci s Helenou/Havanou mě vrátila zpátky na zem a navíc jsem nabyla přesvědčení, že musím celému světu připadat jako figurka od Picassa. Tolik dysbalancí, asymetrií a nevím čeho ještě, kolik na mém těle ta gumová žena našla...
Absolutní vrchol přišel minulý týden. Blanka nemohla na lekci jít, tak jsme v bláhové víře, že nás jako začátečníky bude Helena šetřit, šly s máti samy. Opak byl pravdou. Naše enormně dlouhá těla byla zcela násilně a nepřirozeně spletena do sebe a výsledkem byly 2 padající obrovské lidské preclíky.
Tento týden zcela mimořádně absolvuji hned 3 hodiny jógy. Mám takové tušení, že to se mnou špatně dopadne. Takže na mě myslete, ať se z toho ve zdraví vymotám.

XOXO Bubbly

neděle 18. listopadu 2012

Potrefená labuť

V rámci svého kulturního týdne jsem navštívila s celou famílií exkluzivní představení Labutího jezera v podání ruských tanečníků. Tož jsem si říkala, že to bude zážitek. A měla jsem pravdu jako vždycky.
Takže zaprvé - tanečníci. Byla jsem vyvedena ze svého celoživotního přesvědčení, že baletky jdou v pětatřiceti do důchodu a váhový průměr je 40 kg. Z toho, co nastoupilo na scénu bylo všechno možné, jen ne stereotyp.
V hejnu labutí byla jedna, která nejen, že byla oproti ostatním dvojnásobná, ale taky vypadala na 50. Další šok pro mě představovala baletka, která mohla měřit celých! 170 cm a jakožto nejvyšší ze souboru ji nekompromisně strčili do zadní řady, aby nezavazela.
Z čeho jsem ale byla v naprostém šoku, byl princ. Samozřejmě. Baleťáci obecně z principu nesmí být nějací žebráci, protože kdo by pak ty tanečnice tahal, že... Ovšem zjev TOHOTO baleťáka mi vyrazil dech. Ten člověk měl totiž klidně i dva metry. Zbytek souboru mu byl po ramena a to ještě většina ze slečen jen tehdy, když stály na špičkách. Ze začátku jsem si říkala, že jeho part bych fakt chtěla mít. V podstatě celé představení jeho role spočívala vtom, že se 3x ladně prošel po pódiu, sem tam přidržel nějakou z labutí při piruetě a někam se postavil, aby se záhy prošel na druhou stranu a zase někoho zvedl. Na druhou stranu myslím, že ten chlap musel být sen všech mediků, protože na tom by se anatomie a struktura svalů učila jedna radost.
Další, z koho by studenti medicíny zajisté také jásali, byla hlavní labuť. Ta by jim zase mohla suplovat kostlivce. Také představovala všechny fyzické výkony, které se vymykají mému chápání. Třeba to, že je někdo schopen zvednout nohu nad hlavu, stát při tom na těch strašidelných špičkovkách a ještě se u toho spokojeně usmívat, jako by to byla ta nejpřirozenější věc, jakou můžete takhle v sobotu večer dělat (NENÍ!). Z čeho jsem ovšem byla vůbec nejvíc rozčarovaná byla skutečnost, že hlavní labuť si stihla někdy mezi prvním a druhým výstupem zapatlat ten bílý úbor, takže prakticky po zbytek představení jsem se nemohla soustředit pořádně na nic jiného, než na ten flek na levé straně hrudního koše.
Ale neberte mě špatně. Mluví ze mě čirá závist :)

Hezký kulturní podzim

XOXO Bubbly