pondělí 29. října 2012

První noc v novém bytě

Okamžik, který se zdál, že nikdy nenastane, konečně přišel. Přestěhovala jsem se. Kdo by si myslel, že vše jistě probíhalo hladce, se podle všeho nikdy nestěhoval.
V prvé řadě - když přemisťujete oblečení v asi dvaceti igelitkách, dosáhnete jediného. Všechno bude, velmi jemně řečeno, zmačkané. Skutečně vynikající, když nemáte ani pračku, ani žehličku. Žehličku jsem zdárně ukradla svému otci (jemu fakt chybět nebude), ovšem při pohledu na hromadu zvící dospělého člověka pocházejícího z naší rodiny, se mi udělalo ne zcela volno, takže tuto úchvatnou činnost jsem se rozhodla odložit. Pokud mě v následujících týdnech potkáte nápadně často ve stejném oblečení (v nositelném stavu se zachovalo asi 10 kusů), tak tady máte důvod.
Další věc. O mně se skutečně nedá říct, že bych byla úzkostlivě pořádná, ale jsou dvě oblasti, které prostě nesnesu zaneřáděné - koupelna a kuchyň. Ještě jsem ani neměla vybaleno a lítala jsem s houbičkou a saponátem a drhla umyvadla a kachličky. Podobné cvičení jsem absolvovala také právě v kuchyni a nutno dodat, že bazalce v květináčku na lince se to ne úplně líbilo.
Skutečná krize však měla teprve přijít. Snad se ve mně vzedmul odpor proti celému mužskému pokolení, snad z nezkušené naivity jsem se kolem jedenácté večerní rozhodla, že si smontuji nábytek. Noční stolek mi jistě nebude odolávat dlouho, řekla jsem si. Majíc na paměti, že tatík nechal své nářadí u mě, jala jsem se zkoumat tajuplný obsah brašny. Šroubováky poznám. Vím, že jeden je křížový a druhý plochý. Ve zcela bláhové víře, že si s nimi vystačím, jsem rozložila obsah ikeácké krabice přes celý obývák, včetně šroubečků, matiček a dalších čibuličů. A doopravdy by mě zajímalo, který inteligent vymyslel, že máte zamontovat ten který šroubek to předvrtané dirky o polovičním průměru, než má ten šroubek.
Bojovali jsme tvrdě. Šroubky se vzpouzely, nedržely v mnou zvolené pozici, ani šroubovák nespolupracoval, jak bych od kusu kovu a plastu očekávala. Asi po hodině lítého boje jsem první stolek dala dohromady.
Teď už to půjde samo, když vím, jak na to. Jak šeredně jsem se spletla. Druhý stolek měl ty samé zákeřné částečky a součástečky, které mě mučily v prvním kole a nezůstaly pozadu. O půl jedné, v záchvatu čirého zoufalství jsem otevřela, do té doby zapovězenou, krabici, která ukrývala elektrickou vrtačku (jak jsem byla upozorněna povolanějším - což je v podstatě každý kluk či muž - je to elektrický šroubovák!). Se zběsilým výrazem a přidušeným pokřikem "Však já tě složím!" jsem se vrhla na nic netušící dřevěnou kostru. Šrouby tuhle zradu zjevně nečekaly a velice záhy se vzdaly.
Stolky jsou složeny, důstojně postávají vedle postele, a když jsem kolem druhé ráno ulehla, zaplavil mě opojný pocit vítězství. Takže Téro, jen tak dál :D

XOXO Bubbly

neděle 28. října 2012

Týden bez...KAFE!


Ano, moji milí, čtete správně. Že to není až taková výzva? Znáte Gilmorova děvčata a jejich, řekněme kladný, vztah ke kávě? Tak nějak podobně to vypadá u nás doma, konkrétně když se sejdu já a moje matka.
Kávu piju ráda. A často. Zkouším nové druhy, mixy, příchutě, varianty horké i ledové. A už dávno ji nepiju, abych se probrala. Každý má své rituály – někdo si v rámci relaxu čte, já si vychutnám hrneček (chacha – přála bych vám vidět ty moje kotle) kávy.
A světe div se – tahle výzva vyšla ode mě samotné, takže jsem na sebe dvojnásobně zvědavá, protože se pak nemám komu zodpovídat :D

Pondělí, 23:46
Tak dnešek nebyl až tak tragický. Vlastně jsem na kafe neměla ani chuť (neumírám, jen to nechutenství přičítám nachlazení). Snad jen v brzkém odpoledni, když celková atmosféra přímo sváděla k šálku toho voňavého lektvaru – odpolední slunce se opřelo do zabarveného listí skrze přízračnou mlhu...nádhera. Takže pro dnešek splněno! - 6 more days to go

Úterý, asi 5 odpoledne
Co jsem si to na sebe proboha vymyslela?! Jednak – po prostonaném a hlavně prospaném dni se mi opravdu, ale opravdu nechtělo večer spát a ráno vstávat na šestou na autobus... BEZ KAFE!!! Byl to chmurný den... A jako bonus mi byla předložena sobotní událost – Prague Coffee Festival, kde na jednu stranu nesmím chybět, na druhou stranu mám bezkávový týden....CO JSEM SI TO NA SEBE VYMYSLELA?!

Středa, poledne
Tak tady končí sranda. Všichni kolem mě pochodují s kafetem a já nic. Naprosto sebemrskačsky jsem se zastavila ve Starbuck's, že si dám čokoládu – chachá, to byl teda nápad, vážně... Asi mám nějaké nevyřešené trauma, jinak si tohle mučení sebe sama neumím vysvětlit

Čtvrtek, dopoledne
Na přednášku se nejde => nemusím vstávat => odpadá nutnost životabudiče. Jupí.

Pátek (vlastně už sobota) 0:09
Je na čase postavit se pravdě tváří v tvář – už prostě nejsem nejmladší a sedět do tří ráno v kině a pak mít ambici jít na desátou na seminář a ještě s vidinou toho, že se nebudete mít jak nakopnout... No je to představa přinejmenším nereálná, zvlášť, když totálně zasklíte 3 budíky, o půl jedné se s chroptěním vypotácíte z postele a celé odpoledne zíváte na celé kolo a celý svět se smrskl do představy kelímku s Apple Crumble Latte....

Sobota, 11:50
Chumelí se chumelí, padá snížek bílý. Což mi připomíná zimní sezónní kafe ve Starbuck's – moka s brusinkami a bílou čokoládou. Zní to hnusně? Ano. Chutná to hnusně? Best coffee ever! A taky to latte s příchutí perníčků bylo výborný... A vůbec!
12:21 
Tak mě právě napadlo, že mám díru ve výzvě! Zrovna jsem přišla na ideu, jestli by se počítalo kafe bez kofeinu jako podvádění, nebo jestli to můžu... To jsem sama sobě si nevyjasnila! Protože technicky vzato, já kafe nepiju kvůli kofeinu, přijde mi, že už na něj ani nereaguju a spíš se jedná o psychologickou záležitost... Záludné.

Neděle 14:12
Moje vzácná matinka dneska přišla s informací, že ve Starbuck's budou mít od příštího týdne „nové nápoje“. Za tenhle týden jsem, myslím si, prokázala nevídané sebeovládání, protože jsem skutečně neměla ani kapičku kávy, přestože kolem mě neustále někdo pochodoval s hrnkem/kelímkem/termoskou a navíc jsem nejednou navštívila kavárnu. A dala jsem si čokoládu. Vydržet se to dá....ale dýl to fakt asi pokoušet nebudu :D

XOXO Bubbly


pondělí 15. října 2012

Co jsem se dnes naučila

Naše bábi říká, že mám pilně studovat, protože ty roky na vysoký mi dají hodně. To já zase poslouchám. Ale na druhou stranu zase říká, že nesmím strávit mládí v knihovně a mám vyrazit ven. Tož jako poslušná vnučka a pořádná studentka jsem dnes večer zatáhla seminář a vyrazila do divadla. A jako správná studentka si také udělám řádné resumé, co mi dnešní večer přinesl za poznatky:
- na kámošku je vždycky spoleh (dík Kristy)
- na pražskou MHD spoleh není
- kniha, se kterou jsem chtěla na každé stránce švihnout do kouta se opravdu DÁ zpracovat tak, že víc jak dvě hodiny trvající představení mě ani chvíli nenudilo (Crash u potoka, Švandovo divadlo - mohu jen doporučit)
- Táňa Vilhelmová (sedící před námi) má naprosto neskutečný smích, který vybuchuje zásadně v okamžicích, kdy se zbytek divadla nesměje :D
- podle průzkumu horkých čokolád z posledních dní se dostává na první příčku ta z Bageterie Boulevard, kterou jsem si dala na cestu z tramvaje (přísahám, že jsem se přenesla do ulic Paříže, kde jsem takovouhle čokoládu měla naposledy - a to mi bylo asi 6)

Takže jen doufám, že pro vás byl dnešek taky tolik přínosný :D

XOXO Bubbly

neděle 14. října 2012

Dlužíš mi článek!

S tímto pokřikem mě bezmála měsíc vítá má drahá přítelkyně Kristyn, kdykoliv se vidíme. Že nechápete? Hned vysvětlím.
Pro mnohé se nejspíš nebude jednat o novou informaci, ale Kristyn často jezdí do Ameriky. Z toho prostého důvodu, že tam má přítele. Tedy promiňte - snoubence (nezvyk, pořád...) A to pro nás bývá problém. Opět - pokud nechápete, hned se dozvíte proč.
To je totiž tak, když někoho znáte od dvou let a doteď jste byli zvyklí se vídat a povídat prakticky kdykoliv je volná chvíle. Také když s tím člověkem 8 let chodíte do stejné třídy a chodíte stejnou cestou ze školy, přičemž každé pondělí se chodí do cukrárny na indiánka. A teď ten někdo na 2 měsíce odfrčí a jediná možnost komunikace je Skype. Žádná tragédie, jistě. Tak teď si k tomu ovšem přidejte časový posun a už by vám měl být problém jasný. Zatímco má drahá, téměř sestra, trávila odpoledne poklízením, užívala si sluníčka, já zívala na všechny strany a oči mi držely sirky.
Takže 2 měsíce totální agonie, když je vám opravdu zle a jediné, co chcete udělat, je zavolat kamarádce, aby přijela a probrala s vámi všechna trápení. "Jasný zlato, mrknu kdy mi to letí, ale do dvou dnů bych u tebe měla být..." - takhle asi ne.
A na závěr to s tím článkem. Před časem jsem zavedla novou rubriku Týden bez... a v době utuchající inspirace mi Krista řekla, proč teda nenapíšu o dvou měsících bez ní. To byla výzva. Původně jsem chtěla článek nazvat 2 měsíce bez mé nejlepší kamarádky (chcete-li BFF, ale od tohoto označení se distancuju), nicméně mi to přišlo poněkud patetické. Později mi celá idea toho článku přišla patetická. Ale tak co už, jen ať všichni vidí, že s námi se musí počítat!

A tady ještě jedna tematická....

XOXO Bubbly

sobota 13. října 2012

Podzimní filmová hitparáda

Tak dny se nám krátí, teploty klesají, listí se barví a opadává, na krajinu padá démonická mlha... Nevím jak vás, ale mě osobně to láká k podvečerům stráveným zachumlaná v dece s čajem nebo kakaem, zatímco si dělám domácí kino.
A protože jsem poněkud tradicionalista, mám sklony si určité filmy pouštět stále a znovu, aniž by mě omrzely (čímž své okolí poněkud štvu, ale co naděláte...) Proto teď nebudu psát o filmových novinkách, které vpadly do kin, ale o stálicích mého repertoáru, na které se právě v posledních týdnech zaměřuji. Zde máte můj top 5 list podzimních bijáků, které nicméně nejsou úplně (myslím si) profláknuté.

- Bosé nohy v parku/Barefoot in the Park - rozkošná komedie s úžasným Robertem Redfordem, po jehož boku září neméně úžasná mladinká Jane Fonda, vysloveně milá záležitost. Pokud jste tuto filmovou adaptaci stejnojmenné hry z Broadwaye neviděli, nemůžu než doporučit.

- Příští rok ve stejnou dobu/This time next year - další skvělé filmové zpracování hry! Alan Alda a Ellen Burstyn osamoceni v této herecké etudě rozhodně další obsazení nepotřebovali - skvělé a chytlavé od začátku do konce. Veselé, dojemné, zamilované, bolestné. Pro mě pravidelná (nejen podzimní) volba, když si chci odpočinout.

- Casablanca - tak teď už se dostáváme, jak doufám, na pole dobře známých titulů, protože kdo neviděl Casablancu... Ingrid Bergman, Humphrey Bogart, víc snad říkat nemusím, to se prostě musí vidět.

- Usměvavá tvář/Funny Face - co si budeme nalhávat, pro Audrey, božskou Audrey není vhodné roční období, pro ni je vhodný každý měsíc, každý den a kterákoli denní doba. A když se k ní přidá Fred, absolutně není o čem diskutovat.

- Vzdušné zámky/Carefree - milovníci z dnešního pohledu už prehistorických filmů zpozorní! Fred Astaire, Ginger Rogers (vážně, kdo je nezná, nechápu, jak s tím může žít), báječná komedie plná zpěvu, tance, elegance a lesku jen těsně předválečných let třicátých.

Tak jen doufám, že vás můj seznam nějak zaujal, že třeba na něco z toho kouknete a jestli ano, určitě pak napište koment, co jste si pustili a jak se vám to líbilo :)

XOXO Bubbly

úterý 2. října 2012

Geňa pod okny

Dnešního dne se vyrojili filmaři. V parčíku před domem, kde přebývá můj otec a momentálně i já, dnes ráno rozbalili náčiní - kamery, světla, takovéty chlupaté zvukařské tentononce, najely cateringové vozy, členové štábu pobíhali zběsile kolem. Před odchodem do školy jsem to hemžení plna skepse sledovala s ručníkem na hlavě a jen jsem se modlila, aby mě pustili z baráku ven.
Po cestě do školy, jen kousek od fakulty jsem ovšem narazila na další bandu! A ti mi průchod znemožnili. Jakýsi pán mě žádal, jestli bych nemohla chvíli počkat, že jen sjedou tu scénu a za minutku budu moct pokračovat. Nasadila jsem ten správný nadšený výraz, že budu svědkem filmování (kdyby poprvé...) a že samozřejmě počkám. Že jsem spěchala na studijní jsem přešla mlčením a nutno říct, že nemám nejmenší tušení, jestli se jednalo o stejné filmování.
Po pěti minutách, kdy ovšem záběr ne a ne spustit se na mě ten hodný pán strašně rozpačitě usmíval, že teda mě asi jako pustí nebo teda neví... Problém tkvěl v tom, že z otevřeného okna jednoho domu na ulici doléhal zvuk vrtačky nebo něčeho a to by v tom záběru prej že rušilo. Ve finále si jiný pán ze štábu stoupl pod to okno a začal cosi zběsile vyřvávat. V tu chvíli mi ten "můj" pán řekl, ať radši jdu, že to bude na dýl.
V odpoledních hodinách, už zase u otce v bytě, jsem si uvařila elixír (kafe) a plna nostalgie jsem si s hrníčkem stoupla k oknu a mžourala do slunce. O filmaře jsem se už nestarala, co bych na nich nakoukala. Vytrhl mě až zvučný hlas, který mě vrátil o půl hodiny nazpět, kdy jsem dokoukala včerejší Partičku. Geňa. Pod našima okny. Okny, z nichž jsem rázem málem vypadla :D.

Otázkou ovšem je, jestli se nejedná o nějaké znamení. Když si to tak vezmu - na jaře nám natáčeli na kolejích, snad jen o pár týdnů později se natáčelo u nás na fakultě, dneska jsem potkala hned dvoje natáčení... Jestli já bych nakonec neměla s tou školou seknout a být radši hérečka :P

XOXO Bubbly