Tuhle jsem seděla doma v pokoji, pršelo, nebylo dohromady co dělat... Pohled mi sklouzl na knihovnu a poměrně logicky jsem začala přemítat, co bych si tak mohla přečíst. Nicméně hlavinka moje koumavá zjevně nechtěla obohacovat slovní zásobu a místo toho začala rozvíjet úvahu, která z těch knih je moje nejoblíbenější. Okamžitě mi začaly naskakovat poměrně sofistikovaně znějící tituly jako 1984, Nesnesitelná lehkost bytí, Pokání, možným aspirantem bylo i právě rozečtené Norské dřevo... V zásadě knihy, které se mi líbily a opravdu bych si je chtěla přečíst znovu (což prostě skutečně nemohu říct o všech titulech, třebaže se mi líbily). Ale konečně bylo vyústění oné úvahy nad slunce jasné. Je to Pýcha a předsudek.
Původně jsem k tomuto závěru došla na základě zcela prostého měřítka - kterou knihu jsem četla nejvíckrát. Ale jako správný rýpal jsem hned obratem sama sobě zatrhla takhle primitivní kritérium. Přeci bych měla být schopná minimálně říct proč jsem ji četla tolikrát kolikrát jsem ji četla (sedmkrát). Co mě k tomu vede? To mě dovedlo k zamyšlení až nebezpečně hlubokému. No jo...co vlastně?
Řekněme si upřímně a na rovinu - fascinující a důmyslně vystavěný příběh to není. Děj je vcelku prostý a starý jak lidstvo samo. On potká ji, ona potká jeho, zamilují se (dvojice jedna), on potká ji, ona potká jeho, nesnesou se, ale ve finále zjistí, že jsou pro sebe stvořeni a zamilují se (dvojice dva) a konečně tu máme samozřejmě zlého jeho, který potká naivní nedospělou ji a lstí ji odláká od rodiny a ona zaslepena láskou udělá co mu na jeho blankytně modrých očích uvidí. To je všem jasný.
Poté, co jsem sama sebe podrobila důkladnému křížovému výslechu, jsem došla k tomuto: to, co mě na té knize fascinuje a neustále mě to nutí se k ní vracet, je atmosféra té doby. Nebo lépe - protokol dvoření té doby. A toto poznání mě okamžitě uvrhlo do temných myšlenek.
V době Jane Austenové mělo všechno svůj řád, existovala přísná společenská hierarchie (kterou samozřejmě nehodlám nějak prosazovat a obhajovat, i když v určitých podobách se s ní setkáváme dodnes) a snad ještě přísnější společenský protokol, který se dodržoval napříč společenskými třídami. A konečně se dostávám k jádru věci, k němuž se takto obšírně dobabrávám. Dvoření/namlouvání/nabalování - říkejte si tomu jak chcete - mělo naprosto jasně daná pravidla. Nebyla absolutně šance, že by si někdo mohl nějaké gesto vykládat klamně jako projev zájmu. V zásadě jediný fyzický kontakt, který spolu v té době muži a ženy (zvláště pak svobodní) měli byl tanec pod přísným dohledem celých rodin, sousedů a kde koho na společenských akcích a proto měl každý jiný "tělesný" projev naprosto jasné poselství - signalizovat protějšku zájem a skrýval příslib možného sňatku. Jen si vemte scénu, kdy pan Darcy pomáhá Elizabeth do kočáru a podá jí ruku, aby nezavrávorala. Z pohledu dnešního člověka absolutně nepodstatný detail, ale v kontextu té doby se muselo jednat o velice výmluvné a zásadní gesto.
A teď si to vemte dnes. Žádná pravidla nejsou. Dokud vám někdo přímo neřekne, že s vámi chce být, nemůžete v podstatě spoléhat absolutně na nic a ve finále budete ještě za hysterku, která si všechno domýšlí a zveličuje. Lidé spolu běžně spí, aniž by to cokoliv znamenalo a dál pak kolem sebe chodí aniž by jim to přišlo divné. V takovém žijeme světě. Ve světě bez pravidel namlouvání. A já si v něm připadám ztracená.
