Znáte
takovéty "zabijáky konverzace"? Témata nebo věty, které
když vytáhnete, působí jako zaklínadlo a všichni přítomní na
téměř nekonečný okamžik zmlknou, nevědí jak reagovat a
následně buďto bleskově změní téma nebo se toho naopak
nesmyslně chytnou a začnou pitvat. Co si budeme vykládat, všichni
nějakého takového vrahouna v životě máme. A i když s tím či
oním nic nenaděláme a jsme s tím smířeni, zrovna to moc
nevytahujeme.
Poměrně
spolehlivým zabijákem bývají nemoci. A ne, skutečně nemyslím
chřipku a spol. Nemoci a handicapy, které danému člověku
ovlivňují život zásadním způsobem a všichni vědí, že to tak bude
pořád. Všimli jste si, že ti lidé o svých problémech moc
nemluví? Není to stud, že něco takového v životě je. Je to
únava a částečně strach z reakcí okolí.
Taky
mám takového svého konverzačního zabijáka. Tu větu neříkám
často. Protože dobře vím, co bude následovat. Chvíle ticha,
šokovaný pohled záhy vystřídaný automatickým soucitem. A
následný vodopád z mého pohledu totálně absurdních otázek a
prohlášení. "Jak s tím jako funguješ?"; "To musí
být těžký..."; "Bolí tě to?" (osobní favorit);
"To není možný, vždyť vypadáš normálně" atd. atd.
Rozhodně
nemůžu mluvit za všechny. Ale já osobně s tím žiju a funguju
úplně normálně. Nebo mi to tak alespoň připadá. Asi to z toho
prostého důvodu, že nic jiného neznám. A také vím, že některé
věci dělat nemůžu. Z pohledu některých lidí to automaticky
znamená, že tím pádem nemůžu žít plnohodnotný život. Otázka
do pléna. Kdo a kdy přesně určil jak vypadá ten takzvaně "plný
a šťastný" život? Už jen tím, že mám skvělé přátele,
mnoho z nich už pěknou řádku let, rodinu, ze které občas šílím,
ale vím, že bude vždycky držet pospolu, školu, která mě
baví... Popravdě si myslím, že v mnoha ohledech mám lepší
život než někteří jiný, kteří jsou schopni pronášet výroky
"...ajo, to ty vlastně nemůžeš" ještě s výrazem jako
by před nimi stál sirotek kterému ukradli jedinou hračku.
Ale
to neznamená, že to nedokáže ranit.

Žádné komentáře:
Okomentovat