neděle 31. března 2013

Confessions of a Butterfly II.

"Vždyť tě to přece skoro neomezuje! Vždycky to popisuješ jako prkotinu a tady to zní děsně vážně." Taková byla jedna z reakcí na minulý článek. Nějakou dobu jsem přemýšlela čím to je, že to někteří lidé vnímali co jsem napsala, jako bych právě oznámila, že mi zbývá měsíc života. Ptala jsem se jedné kamarádky, jestli to tak skutečně vyznělo, protože to skutečně nebyl můj úmysl. Řekla mi, že to bude nejspíš tím, že obecně jsem pozitivní člověk, v dobré náladě, ale ti, kdo mě znají jen v téhle poloze museli být zaskočení, že jsem najednou napsala o vážnějším nebo až "smutném" tématu.

S tou prkotinou se to má tak.

Ona mě omezuje. Nebudu tvrdit, že v takovém rozsahu, v jakém by mohla, protože to by byla sprostá lež. Ale omezuje. Musela jsem se v průběhu života vzdát mnoha aktivit, které jsme si já i moje rodina mysleli, že je budu moct dělat. A hned nebo časem se ukázalo, že nemůžu. Smířila jsem se s tím, ale to neznamená, že mi to nechybí. Proto se těm činnostem vyhýbám, protože je mi dost jasné, že bych ve své nevycválanosti podlehla a pak toho dost možná pár dnů až týdnů litovala. A tím, že se (myslím si, že nenápadně, ale účinně) pokušení vyhýbám, se může zdát, že nejsou, když s nimi nejsem přímo konfrontována.

Další věcí je ta prezentace. Úplně jednoduše řečeno. Ač zní název "nemoc motýlích křídel" poeticky a hezky, nejedná se o téma z nejveselejších. A když už na to přijde řeč, snažím se z toho vytvořit téma aspoň trochu přijatelné. To v praxi znamená, že mě spíš uslyšíte mluvit o různých veselých příhodách, co mi kde kdo řekl, co se mi v souvislosti s "prkotinou" přihodilo, ale už mě zas tak neuslyšíte mluvit o týdnech v nemocnici, problémech s pojišťovnou, o bolesti ani nemluvím.

Je to tak pro všechny příjemnější, ale to neznamená, že tyhle věci neexistují.

Žádné komentáře:

Okomentovat