Takže. Dnes trochu jinak - jaké jsou možné přístupy k životu s handicapem. Tohle jsem si nemohla odpustit, protože se to v posledních dnech přímo vnucovalo.
Prvotní impuls mi dala má drahá matka, která na společném obědě vyprávěla nejnovější zážitky s naším dědečkem. Ten byl minulý rok v zimě na operaci kolene, nicméně všichni lékaři jsou podle něj idioti, kteří netuší, co mluví, protože 3 dny po operaci se nechal na revers propustit z nemocnice a následně sanitkou dopravit z Prahy domů do Třebíče, protože když mu doktor řekl, že si tam bude muset poležet tak dva týdny a pak rovnou přejde na rehabilitační středisko, tak je to totální blázen. Na rehabilitaci, kterou měl zajištěnou, měl taktéž setrvat dva týdny, aby mu řekli co a jak. Odtud prchl po jednom dni, protože ty cviky se stejně budou opakovat, on je po tom jednom dni zná a může s ním cvičit babička. Od té doby cvičí dědeček s celou rodinou. Noha se přirozeně nezhojila úplně jak měla, doteď ho bolí a podstoupit operaci druhého kolene, které je taktéž špatné, odmítá.
Aby si to ještě vylepšil, odmítal celé měsíce odjet do lázní, i když mu to lékaři silně doporučovali. Teď, poté, co do něj celá rodina půl roku hučela, ať tam proboha jede, mu lázně zamítli a on je najednou strašně uražený, že do těch lázní nepojede, i když tam vůbec nechtěl.
Závěrem této taškařice všechny jeho děti vymýšlely, jak uspořádat oslavu jeho blížících se sedmdesátých narozenin. Děda vehementně veškeré oslavy odmítá a naposledy to odůvodnil skutečně odvážným heslem, že "nemocní mrzáci nemají co slavit".
Když mi máma toto poslední prohlášení tlumočila, udělalo se mi vysloveně špatně. Že náš dědeček naprosto nepokrytě preferuje některá ze svých vnoučat všichni vědí a mávnou nad tím rukou, nicméně že já v jeho očích jsem vlastně dvojitá ostuda, protože nejen, že nestuduju stavařinu, architekturu nebo něco podobného, ale ještě jsem genetický nepodělek a vlastně bych se měla zavřít do sklepa... Obzvláště v kontextu naší rodiny, která různé zdravotní komplikace vysloveně přitahuje, mi přijde jeho výrok jako totální nehoráznost.
Jenže takový je náš děda. Věčně nerudný, za jeho zdravotní problémy můžou všichni kolem jen ne on a kvůli nedoléčenému koleni, za které si svým přístupem může sám, se mračí na celý svět.
Naproti tomu jsem dnes byla v Kavárně potmě na Náměstí Míru. Já tam šla už podruhé a dotáhla jsem tam kamarádku Báru, které tímto děkuji za doprovod. Pro ty, kteří nevědí, o co jde, jedná se o projekt nadace Světluška a účastí na tuto nadaci přispíváte. Velmi zkráceně a komplexně řečeno, jedná se o kavárnu, ve které obsluhují nevidomí lidé a vy si na chvíli vyzkoušíte jejich situaci, protože v kavárně je ABSOLUTNÍ tma a ve finále jste rádi, že se nápojem trefíte do pusy. Je to však skutečně mimořádný a silný zážitek, který bych opravdu každému doporučila. Ale proč o tom píšu.
Ti lidé jsou naplněni neskutečným optimismem. Jsou rádi, že jsou součástí takového projektu, neustále žertovali a sršeli naprosto kouzelným černým humorem. Naprosto bez problémů odpovídali na otázky návštěvníků ohledně svého každodenního života v temnotě, aniž by se utrhovali ve stylu "jánejsemžádnáatrakce". A můj osobní pocit byl ten, že je to vlastně hrozně fajn příklad, protože ano, jsou v životě omezení a musí se vypořádat se spoustou překážek každý den, ale bylo na nich vidět, že ani to není důvod, aby si nemohli užívat života naplno a být šťastní.
Tak a který přístup by se vám líbil víc?
Žádné komentáře:
Okomentovat