Vzhledem k tomu, že většinu času poslední rok trávím v Praze, nevěnuji tolik času našemu psisku. A vzhledem k tomu, že on je teď zrovna taky v Praze, rozhodla jsem se, že si to trochu vynahradíme.
Započali jsme společným odpoledním šlofíkem, když jsem se vrátila ze školy. Já vytuhla na gauči, pes pod gaučem a vesele si chrápal. Dokud si kolem sedmé hodiny večerní neusmyslel, že je čas mě vyvenčit. Tento úmysl demonstroval velice důmyslně - zprvu mi funěl do obličeje a když jsem se bláhově pokoušela ignorovat, jal se mi olizovat nohy, což byl opravdu silný argument.
Na procházce se projevila počínající senilita našeho miláčka, protože chvílemi to už vypadalo, že silně zvažuje skok do Vltavy a ve finále se přede mnou jal zdrhat, když pochopil můj záměr připnout ho na vodítko a nasměrovat zpátky k bytu.
Po venčení jsem si (opět bláhově) myslela, že ještě chvíli počkám, než mu dám krmení a uložím ho (samozřejmě ne doslova). Zvíře bylo jiného názoru. Velice nenápadnými náznaky - mezi něž patřilo tahání za deku, kterou jsem byla přikrytá, vydávání různých mručivých a rušivých zvuků, oslintávání všeho v dosahu a několikanásobné pokusy ukrást mi moji večeři - mě donutil vstát a přichystat žrádlo. To mimochodem není jen tak. Náš pes už je artritický stařík, ale není hloupý, takže mu prášky musíme do žrádla schovávat aby nám je nevypreparoval a celou baštu ještě přeléváme medicínou.
Celý společný večer jsme zakončili tím, že psík pózoval o sto šest a já mačkala spoušť jako šílená.
Jestli tento program nepřijde zoufalý jen mně, prosím prosím smutně koukám - někdo se mě příště na večer ujměte! :D
XOXO Bubbly
Možná si myslel, že je Šemík... :D
OdpovědětVymazat